Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
30 1 2 3 4
Vinobraní v Raškovicích
5 6
7 8 9 10
Kurz společenského tance v Raškovicích
11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26
Víkendový zájezd do vinného sklepa_Morávka
27
Víkendový zájezd do vinného sklepa_Morávka
28 29 30 31 1 2 3
Drobečková navigace

Úvod > Turistika > Naučné stezky > Hornodomaslavská naučná větev

Hornodomaslavská naučná větev



1. Farnost Domaslavice

Domaslavská farnost patří k nejstarším v našem kraji. O jejím významu v minulosti svědčí už sama velikost farní budovy (podoba z roku 1803), ke které patřily budovy hospodářské s velkou rozlohou pozemků. Farnost plnila funkci duchovního centra a do zdejšího kostela putovali lidé ze širokého okolí. Mnohé z její historie však upadlo nenávratně v zapomenutí v důsledku požáru z roku 1773, při kterém shořel farní archiv. S využitím dochovaných písemných pramenů z Arcidiecézního archivu ve Vratislavi, těšínské pobočky katovického Státního archivu, či Zemského archivu v Opavě lze přesto rekonstruovat běh dějin v tomto farním okrsku Těšínského Slezska. První zmínka o samostatné duchovní správě v Domaslavicích pochází z poloviny 15. století. Podle místní lidové tradice je nejstarší kostel situován na jihozápadním úbočí kopce Vidíkova. V souvislosti s reformací připadla fara s kostelem v polovině 16. století evangelíkům. Někdy v této době také zanikla fara v Soběšovicích a tamní kostel byl svěřen do správy domaslavských farářů. V polovině 17. století přechází farnost zpět do správy katolické církve, jak je tomu dodnes. Farnost Domaslavice zahrnuje v současné době pět obcí: Horní Domaslavice, Dolní Domaslavice, Soběšovice (s filiálním kostelem Navštívení Panny Marie), Lučinu (s obecní kaplí svatého Jáchyma a Anny) a Dolní Tošanovice (s obecní kaplí svatých Cyrila a Metoděje). V minulosti patřily do farnosti také Dobratice, Žermanice a další obce v okolí. Farnost je zasvěcena svatému apoštolu Jakubovi Staršímu (svátek 25. 7.), velká pouť se tu od nepaměti koná také na svátek Panny Marie Karmelské (16. 7.).

Mezi duchovními správci zdejší farnosti vyniká osobnost pátera Jana Evangelisty Ježíška (1844–1897). Pocházel ze statku v nedalekých Žermanicích. Do Domaslavic nastoupil v roce 1887, když před tím působil jako administrátor poutního kostela Navštívení Panny Marie ve Frýdku. Do dějin zdejšího kraje se zapsal nejen jako horlivý duchovní správce, ale také jako velký vlastenec, hospodář a v neposlední řadě také jako zakladatel turistiky na Těšínsku. Požár farní budovy a kostela v roce 1892 a jejich následná obnova se však neblaze odrazily na zdraví pátera Ježíška. Zemřel na následky vyčerpání v roce 1897 ve věku 53 let. Jeho hrob se nachází na zdejším starém hřbitově, přímo za presbytářem kostela. Jméno pátera Ježíška se nesmazatelně zapsalo také do dějin české básnické tvorby, když mu Petr Bezruč, jeho dlouholetý přítel, věnoval báseň s názvem „Domaslovice“, která je součástí sbírky Slezské písně.

Jinou velkou osobností v duchovní správě zdejší farnosti je postava pátera Aleše Emila Gwuzda (1915-1985). Pocházel z Orlové a působil v Domaslavicích v letech 1972 až 1985, když předtím jako člen benediktinského řádu zastával funkci převora kláštera v Praze na Břevnově. Po rozpuštění řeholních společenství za komunistické éry v roce 1950 však byl nucen pracovat nejprve v dělnických profesích a teprve po několika letech získal opět státní souhlas k výkonu duchovní služby. Prastaré heslo benediktinského společenství „Ora et labora“ (Modli se a pracuj) naplňoval i zde mimo zdi kláštera, když dokázal obdivuhodně spojit duchovní péči o farnost s péčí o dobrý technický stav farních objektů, na jejichž opravách se sám aktivně podílel. Poslední velká generální oprava kostela proběhla právě v době jeho působení. Páter Gwuzd je pochován na novém hřbitově a jeho hrob zdobí bronzová deska s reliéfem břevnovského kláštera.

2. Obec Horní Domaslavice

Poprvé se Horní Domaslavice v dochovaných historických pramenech připomínají v roce 1305 ve výčtu příjmů vratislavského biskupství jako obojí Domaslavice a až do 16. století je obtížné od sebe důsledně Horní a Dolní Domaslavice odlišit. Na počátku 16. století náležely Horní Domaslavice Václavu Tlukovi Tošanovskému. Není účelné zde rozepisovat všechny majitele panství, zmíníme se jen o některých. V roce 1654 se majitelem Horních Domaslavic stal Filip Saint-Genois, příslušník starého šlechtického rodu z území dnešní Belgie a plukovník v habsburských službách. Právě k roku 1654 klade tradice vznik kaple sv. Anny, která pak sloužila i jako hrobka. Nedá se zcela vyloučit, že v blízkosti kaple vzniklo zároveň i sídlo majitelů Horních Domaslavic. Klasicistní zámek, který tu pak v poslední čtvrtině 18. století vybudovali další majitelé z rodu Grohmanů, by tak mohl být jeho přestavbou. Zámek nebyl velký, byla to malá jednopatrová budova krytá mansardovou střechou a fasádou pročleněnou paspartovými pásy a šambránami. Od konce 19. století se majitelé často střídali a zámku už nebyla věnována náležitá péče, takže postupně chátral. Na konci 40. let 20. století už byl ve velmi špatném stavu a nápravu mohl zjednat pouze MNV. Ten to však odmítl s poukazem, že se jedná o objekt spjatý s vykořisťovateli. V následujícím desetiletí tak zámek zanikl. Stavba byla postupně rozebrána.

Dalším šlechtickým rodem, který se významně zapsal do dějin obce, byli Harasovští. Nezdrželi se tu dlouho, sotva tři desetiletí, ale právě za rytíře Jiřího Harasovského a za jeho finanční pomoci byl v obci v letech 1739-1745 postaven nový zděný kostel. Na hřbitově si Harasovští postavili také svoji hrobku.

Důležitým letopočtem v historii obce je rok 1864. Do tohoto roku tvořily Horní a Dolní Domaslavice jednu obec. Usnesením zemského sněmu se nyní rozdělily podle už existujících katastrů na obce dvě. Pozoruhodné je, že hranice prochází bývalým centrem spojené obce, takže například fara stojí ještě na území Horních Domaslavic, ale její bývalá hospodářská budova už je na území sousední obce.

Obec byla ve druhé polovině 20. století postižena odlivem obyvatelstva. Bylo to nejdříve v souvislosti s budováním Žermanické přehrady v 50. letech, kdy se někteří lidé museli vystěhovat, a později, v 80. letech, v důsledku zákazu nové výstavby, který trval po dobu integrace obce, kdy Horní Domaslavice byly přičleněny k Dobré. Teprve po dezintegraci se začal život v obci znovu naplno rozvíjet. Působí tu několik zájmových organizací: včelaři, zahrádkáři a myslivci. Nejstarším spolkem je Sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1926.

Z iniciativy obecního úřadu vznikla v roce 1994 Naučná stezka Horní Domaslavice, která na pěti zastaveních připomíná místní historii a zajímavosti. Jednou z nich je jezírko zvané Mořské oko. Vzniklo uměle při těžbě kamene na stavbu zámku a kromě své přirozené přírodní krásy je opředeno i několika romantickými pověstmi.

Naučná tabule

3. Obec Vojkovice

Obec Vojkovice vznikla patrně někdy počátkem 16. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1520. Původně patřila Tlukům z Tošanovic a v urbáři z roku 1580 je uváděna jako součást frýdeckého panství. Je zde zmíněno jméno fojta Jana Vojkovského a dvanácti usedlých obyvatel.

Charakter obce býval vždy především zemědělský, místní obyvatelé si navíc přivydělávali pro kraj typickým tkalcovstvím. Zvláštní druh přivýdělku pak pro ně představovalo vytahování povozů na silnici do zdejšího pověstného kopce. Vojkovice leží v dolině na soutoku tří říček – Lučiny, Holčiny a Račoku a těžké kupecké vozy jedoucí z Frýdku do Těšína zde mívaly velké potíže při vyjetí do obou strání, kudy cesta vedla. Místní neváhali této nesnáze využívat a kupci museli sáhnout hluboko do kapsy, pokud se chtěli s nákladem dostat dál.

Vojkovice bývaly také známy svým bylinným likérem Vojkovickou hořkou, který tu vyráběla židovská rodina Glesingerů. Bernard Glesinger založil výrobnu lihu sice již roku 1864, ale samotný likér se začal vyrábět až roku 1890. Jeho výroba byla přísně střeženým rodinným tajemstvím, seznam a poměr 53 bylin, které byly základem pro výrobu Vojkovické hořké, neznal nikdo jiný, než majitel firmy. Ten ovšem v roce 1939 emigroval a do obce se už nikdy nevrátil. Zdálo se tedy, že historie originálního nápoje se uzavřela. V roce 1997 ale došlo při rekonstrukci restaurace U Zajíce v Hnojníku k nečekanému nálezu menšího množství tohoto likéru. Po složitém několikaměsíčním zkoumání se podařilo tajemství receptu rozluštit a výroba likéru byla obnovena. V současnosti jej vyrábí firma Kwaczek v Dobré.

Jistou zajímavostí, i když ne v pravém slova smyslu, je, že v obci není kostel. Místem zbožnosti je kaplička Navštívení Panny Marie s kamenným křížem z roku 1915.

Ve Vojkovicích není v současné době ani škola, děti dojíždějí za školní docházkou do Dobratic. V minulosti se ale vyučovalo i v obci. Počátky byly nevyhovující podobně jako tomu bylo jinde. Od roku 1846 se vyučovalo postupně ve třech pronajatých místnostech v soukromých domcích. Svou první školní budovu měla obec v roce 1872. Žáků ovšem přibývalo a to si několikrát vyžádalo rekonstrukci školy, v roce 1924 byla například přestavěna na dvoupatrovou. Poslední rekonstrukce je z roku 1958. O 21 let později zde ale vyučování skončilo.

Od roku 1930 v obci působí Sbor dobrovolných hasičů, dále v obci funguje Sokol, Kynologický klub, včelaři a myslivci. Největších úspěchů ovšem dosahuje Svaz branně technických sportů (SBTS), nástupce dřívějšího Svazarmu. V minulosti se zabýval sportovní střelbou, motoristickým sportem, školením řidičů a jízdami zručnosti. Nyní se SBTS zabývá jen sportovní střelbou a jeho střelci získávají každoročně ocenění Mistrů republiky SBTS ve sportovní střelbě ze vzduchových pušek, vzduchových pistolí a laserových zbraní.

Originální památkou na osvobození obce bylo až do roku 1990 letadlo, které stálo v centru obce.

4. Obec Dobratice

První zmínku o obci nacházíme v písemných pramenech k roku 1602, kdy byly Dobratice součástí hornodomaslavského panství. Z množství pánů, jimž Dobratice patřily, zmiňme alespoň barona Antonína Valentina Kašnice z Weinberga, který údajně bydlel přímo v obci v dřevěném loveckém zámečku. Jeho podoba se bohužel nedochovala, patrně se ale jednalo o rozsahem menší přízemní objekt.

Dobratice patřily až do roku 1868 k farnosti domaslavské. Tam chodili zdejší farníci i do kostela. Se stavbou vlastního kostela začali v Dobraticích až roku 1863, když hlavní úlohu při tomto díle sehrál domaslavský farář Filip Habernal, podnikavý, lidumilný kněz, možná nejdůležitější osobnost v historii Dobratic v 19. století. Kostel, nejpozoruhodnější historická památka v obci, byl vysvěcen a dán do užívání na podzim roku 1865 a o tři roky později byla v Dobraticích zřízena i samostatná farnost. Zároveň se ale v pouhých šedesáti letech uzavřela životní pouť faráře Habernala.

Ten se už předtím zasloužil i o založení školy v obci. Do roku 1852 totiž škola v Dobraticích nebyla a děti měly docházet do školy v Domaslavicích. Kvůli velké vzdálenosti tam však spíše nedocházely. Proto páter Filip Habernal inicioval vznik vlastní dobratické školy. Zpočátku se vyučovalo v pronajaté místnosti v jedné z místních chalup, po několika letech obec zakoupila pro potřeby školy dřevěné selské stavení a až v roce 1871 byla vystavěna nová zděná školní budova.

Naučná tabule v obci Dobratice

Škola nesporně změnila společenské a kulturní ovzduší v obci. Před první světovou válkou se místní občané začali sdružovat v prvních spolcích. V roce 1900 vznikl Spořitelní a záloženský spolek, roku 1910 Dělnické spotřební družstvo a začátkem roku 1914 i Místní odbor Matice osvěty lidové, který vedle pořádání různých slavností rozšiřoval mezi lidmi zájem o četbu tisku a knih a sehrál první divadelní představení v obci. Válka tento nadějný kulturní vzestup přerušila. Krátce po ní ale Matice osvěty lidové svou činnost obnovila a vznikly i další spolky: Dělnická tělovýchovná jednota, Orel, Federace dělnických tělocvičných jednot. Roku 1927 pak došlo i na spolek nejrozšířenější – byl založen hasičský sbor. Jeho založení občané přivítali a hned mu věnovali svou přízeň. Můžeme tak soudit alespoň z toho, že v následné peněžní sbírce a při prvních společenských akcích pořádaných hasiči, se vybralo tolik peněz, že si sbor mohl pořídit první stříkačku, základní výzbroj a začal i se stavbou požární zbrojnice.

Sbor dobrovolných hasičů v obci aktivně působí dodnes a pestrost společenského dění v obci dokládá i existence dalších občanských organizací. Působí tu TJ Comfort Dobratice, Občanské sdružení občanů obce Dobratice, chrámový sbor Filia, Český svaz zahrádkářů a včelaři, spadající pod doberskou organizaci Českého svazu včelařů.

Největší památkou v obci je již zmiňovaný kostel. Donedávna obec zdobil ještě památný viadukt, ten ovšem musel ustoupit stavbě rychlostní komunikace.

5. Z historie Bukovic

Nacházíme se u budovy někdejšího fojtství v Bukovicích, které tvořily původně samostatnou obec. Posledním fojtem v Bukovicích byl Jan Mec, který zemřel v roce 1849. Byl fojtem i pro Dobratice. Fojt stál na nejvyšším stupni v rozvrstvení vesnické společnosti. Měl úlohu prostředníka mezi vrchností a obcí. Dalo by se říci, že byl svého druhu úředníkem, který spravoval obec podle pokynů a v zájmu své vrchnosti. Pro vrchnost vybíral od poddaných peněžité a naturální dávky, dohlížel na to, aby poddaní správně hospodařili a plnili robotní povinnosti a případně měl i potlačovat známky odporu vůči vrchnosti. Fojt měl privilegované postavení, byl osvobozen od roboty, ale měl i značné povinnosti.

Kvůli nedochovanosti písemných pramenů není možné přesně určit, kdy byly Dobratice s Bukovicemi spojeny v jednu obec, přesněji řečeno, kdy se Bukovice staly osadou Dobratic. Splývání obou obcí bylo zřejmě postupné. V dochovaných domovských listech z 60. let 19. století někteří uvádějí jako své bydliště „Bukovice a Dobratice“. Ještě v roce 1891 jsou Bukovice, byť velmi stručně, zaznamenány jako samostatná obec v Ottově slovníku naučném. Uvádí se tu, že při sčítání lidu v roce 1880 měly 42 domů a 251 obyvatel.

Přitom v dopise obyvatel Bukovic adresovaném Okresnímu hejtmanství v Českém Těšíně z roku 1921 se píše, že obec byla zcela samostatná do roku 1858. V dopise Bukovičtí žádali o opětovné rozdělení Dobratic a Bukovic na dvě samostatné politické obce. Ohrazovali se, že Bukovice přispívají značným procentem do společného obecního rozpočtu, ale vzhledem k tomu, že v obecní správní komisi mají pouze dva členy, nedokážou prosadit záležitosti pro jejich osadu potřebné. O všem tak vlastně rozhodují zástupci Dobratic, kteří nemají pro bukovické poměry to správné porozumění. Bukovice měly v té době asi 40 domů a zhruba 300 obyvatel a cítily se na to, aby si své záležitosti spravovaly samy. Ve sporu se ale měly vyjádřit obě strany, tedy i ta dobratická, a ta byla silnější. A její názor byl nerozdělovat. Snaha obyvatel Bukovic tak vyšla naprázdno a další vývoj pak směřoval k jednoznačnému splynutí – v roce 1951 už Bukovice zanikly i jako samostatná osada v rámci Dobratic, což bylo symbolicky stvrzeno i přečíslováním domů. Nejviditelnějším pozůstatkem kdysi samostatné obce tak dnes zůstává bývalé fojtství a dnešní pohostinství Harenda. Nedaleko odtud stojí zvonička z počátku 20. století. Stojí za připomenutí i jako zajímavý doklad spolupráce občanů několika sousedních obcí. V roce 1921 totiž občané Bukovic, Dobratic, Vyšních Lhot a Komorní Lhotky uspořádali sbírku, aby do ní zakoupili zvon. Stál 3665 korun.

Asi půl kilometru odtud směrem na Prašivou, u restaurace Kohutka, je křižovatka dvou větví dálkové cyklotrasy Greenways Krakov – Morava – Vídeň. Prostřednictvím mezinárodní cyklistické trasy spojuje dvě významné středoevropské metropole Krakov a Vídeň. Na místě je informační tabule.