Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10
Pražmovské Vánoční ladění
11 12
13 14 15 16 17
Předvánoční kino v Hotelu Travný
18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Drobečková navigace

Úvod > Turistika > Naučné stezky > Moravčanská naučná větev

Moravčanská naučná větev



1. Turistika a zajímavosti na Morávce

Obec Morávka patří od konce 19. století k vyhledávaným turistickým cílům. Hlavním motivem od počátku byla a nadále zůstává krása zdejší přírody. Celé území obce spadá do Chráněné krajinné oblasti Beskydy a evropsky významné lokality Natura 2000. Nejhodnotnější části jsou prohlášeny za maloplošná chráněná území. Jde o přírodní rezervace Travný a Travný potok nebo přírodní památku Byčinec. Z turistického pohledu zaujmou návštěvníka především výhledy na horské panoráma v České republice výjimečné karpatské krajiny, klid hlubokých údolí, divokost jejich horských bystřin a krása horalských dřevěnic rozesetých od břehů potoků až po hřebeny hor. Nejvyšším bodem je vrchol Travného – 1203 m. n. m.

Dochované památky jsou dokladem tradičního vztahu místních obyvatel ke křesťanským hodnotám. Téměř každé horské údolí ukrývá nějaký dřevěný nebo kamenný kříž, či alespoň obrázek s náboženskou tematikou. Jde obvykle o prosté stavby, které odpovídají finančním možnostem nelehkého života zdejších horalů, o to více snad dokládající jejich potřebu vyjádřit v této formě své životní přesvědčení. Novodobou památkou, která má podobnou souvislost, je pamětní deska v údolí Lúčky, v místě odkud byl v r. 1999 vytěžen vánoční smrk pro Vatikán.

Složité a místy tragické období pro Morávku, období 2. světové války, připomíná hned několik památníků a pamětních desek. Ten nejznámější je Noční přechod v Lipovém od sochaře Miloše Zety, který má statut národní kulturní památky. Další nalezneme na Malém Travném, na Zajičorce nebo pod hrází přehrady. Stanný soud z 14. 12. 1944 připomíná pamětní deska na restauraci Partyzán, autenticky tam, kde se soud konal.

Významnou zajímavostí je rovněž přehrada Morávka. Základní technická data jsou uvedena na informačních tabulích v jejím okolí. Povodí Odry je instalovalo u hráze a v ústích údolí s největšími přítoky – tj. na konci údolí Slavíče, kde se do přehrady vlévá stejnojmenný potok, a na Uspolce, kde do Morávky přitéká potok Skalka. U hráze se nachází také mohyla s pamětní deskou věnovanou staviteli beskydských přehrad Bohuši Janečkovi. Obec Morávka má již od prvé poloviny 20. století tradičně hustou a dobře udržovanou síť pěších značených cest, z nichž nejzajímavější je hřebenová trasa z Bílého kříže po Prašivou. K nim novodobě přibyly i značky cyklotras, hipostezek a v zimě značený a upravovaný běžecký okruh na Malém Travném, který navazuje na sjezdovku Sviňorky. K orientaci návštěvníků v složitém terénu pomáhá od roku 2007 také systém směrovek navádějící do jednotlivých horských údolí.

Z Lipového vychází další dvě naučné stezky. Naučná stezka Prameny Morávky informuje na 9 zastaveních o různých tématech společenského a hospodářského života v okolí horního toku této řeky, včetně historie turistiky nebo historie školství na Morávce. Naučná stezka Wolfram opět na 9 zastaveních přibližuje dramatické okolnosti působení a portréty jednotlivých členů paraskupiny Wolfram, která byla vysazena v údolí Morávky v září 1944.

Při návštěvě různých tradičních míst na Morávce a v jejím blízkém okolí lze zakoupit hned několik turistických známek. Jsou k dostání na Visalajích, na Bílém Kříži a na horských chatách na Slavíči, na Kotaři a na Prašivé. Vlastní turistickou známku má i Naučná stezka prameny Morávky, která je k dispozici na místním obecním úřadě.

V obci existuje celá řada možností občerstvení, stravování i ubytování, zajišťovaná soukromými subjekty. Často poskytují také speciální nabídku služeb – projížďky na koních, lov ryb, malou galerii a mnohé další.

2. Obec Morávka

Obec Morávka patří ke spíše mladším obcím regionu, vznikla patrně až někdy ve druhém desetiletí 17. století podél horního toku stejnojmenné řeky a na přilehlých úbočích hor. Poprvé se o obci v historických pramenech dovídáme z urbáře frýdeckého panství z roku 1636. V době svého vzniku patřila Morávka rodu Bruntálských z Vrbna, v roce vzniku výše zmiňovaného urbáře přešla do majetku Oppersdorfů a roku 1708 do vlastnictví hrabat Pražmů. Posledními šlechtickými vládci Morávky, jakož i těšínského knížectví, kam nově Morávka připadla, byli v letech 1797 – 1918 Habsburkové.

Morávka je mimořádně velká a rozsáhlá obec s rozptýleným osídlením, soustředěným v řadě osad, skupin domů i samot. Katastr obce je pokryt především horskými lesy, což odedávna předurčovalo i charakter zaměstnání velké části místních obyvatel. Vedle práce v lese přinášely místním usedlíkům práci uhlířství, tkalcovství či povoznictví. V 18. století se v místních hamrech zpracovávala ruda ze zdejších nalezišť.

Roztříštěnost obce měla velký vliv na charakter života místních obyvatel. Vypovídající je už skutečnost, že před první válkou zde bylo šest škol. Ze stejné doby máme ale i zprávy o snahách po organizovaném spolčování a povznesení duševního obzoru místních lidí, jejichž hlavní náplní života byla přece jen především těžká práce a starost o své malé hospodářství. Na přelomu 19. a 20. století se v obci hrálo ochotnické divadlo, pořádaly bály a koncerty a dokonce zde byla zřízena i knihovna, která měla okolo tisíce knih. Vznikaly první spolky, jako například Pobeskydský spolek z roku 1894, jehož hlavním cílem bylo čelit germanizaci, nebo spolek Obrana chleba, který chtěl bojovat proti bídě a útlaku. Největší životnost z nich ale prokázal tradiční Sbor dobrovolných hasičů, založený roku 1896, který dodnes patří k nejvýznamnějším složkám spolkového života v obci.

Dvacáté století přineslo několik citlivých zásahů do integrity obce. Prvním velkým ohrožením byl polský zábor v roce 1938. Díky úsilí českých vyjednavačů – komisi generála Hrabčíka – se podařilo dosáhnout alespoň toho, že do polského záboru spadla oproti původní představě jen menší část obce. Následujících šest let nacistické okupace tvoří nejtragičtější kapitolu v historii obce, která se i díky své poloze stala významným místem na mapě českého odboje, ať už v podobě převádění uprchlíků přes hranice, nebo v posledním období války v podobě podpory partyzánů, působících v okolních horách. Právě za tuto činnost byli místní obyvatelé nacistickými orgány silně perzekuováni. Morávka patří mezi obce, které byly v našich zemích nacistickou represí postiženy nejvíce.

Mimořádně závažným zásahem do života obce bylo vybudování přehradní nádrže v první polovině 60. let 20. století. Část obce byla zatopena, za účelem výstavby bylo vykoupeno více než 300 usedlostí a vystěhováno více než 300 lidí. Do života obce, která po staletí tvořila jeden provázaný celek, to byl tvrdý zásah. Už v předchozím období počet obyvatel výrazně klesal (v roce 1921 zde žilo 3470 lidí, v roce 1950 už jen 2611), nyní se tento trend ještě zrychlil. V roce 1980 měla Morávka už jen 1350 obyvatel. V tomtéž roce byla sloučena s okolními obcemi Pražmem, Raškovicemi, Vyšními Lhotami a Krásnou v jednu integrovanou obec s MNV v Raškovicích. K 1. 1. 1991 se však Morávka opět osamostatnila.

Významným rodákem byl prof. Jan Loriš (1860-1920), pedagog a filolog, mimo jiné autor učebnice pravopisu pro střední školy a učitelské ústavy a spisu Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku.

3. Turistické značení Klubu českých turistů

Značení turistických tras se od svého vzniku soustavně věnuje Klub českých turistů (KČT), a to s přestávkami během válečných let nepřetržitě už od roku 1889. První trasa formou pásové značky byla vyznačena v květnu 1889.

S použitím tvarových značek však vznikl systém turistických značených tras v délce okolo 200 km už v r. 1884. Bylo to právě v Moravskoslezských Beskydech v Radhošťské hornatině. Krátce po svém založení se o to zasloužila Pohorská jednota Radhošť.

V roce 1920 dosáhla síť značených tras v Československu 25 000 km. V současné době je výsledkem dobrovolné činnosti značkařů skutečnost, že na počátku roku 2009 činila délka pěších značených cest 40 220 km, lyžařských tras 3 093 km, cyklistických tras 32 516 km a délka hipotras (cesty pro turistiku na koních) přesáhla již 1 800 km.

Protože turistických tras přibývalo, byly k původně jediné barvě vodícího pruhu – červené – postupně zaváděny další – modrá, zelená a žlutá. V roce 1916 nabylo značení téměř dnešní podoby. Vznikl základní rozměr všech typů současných pěších turistických značek 10 x 10 centimetrů. Po obrovském rozvoji cykloturistiky byly zavedeny do terénu pro vyznačení cyklistických tras značky o velikosti 14 x 14 centimetrů se žlutými krajními pruhy. Pro lyžařské trasy se používají značky o rozměru 10 x 10 cm, které mají oranžové krajní pruhy. Nejrozšířenější značkou je značka pásová.

S tvarovými značkami se můžeme setkat při označování místních okruhů, naučných stezek, lázeňských tras a odboček k různým významným cílům. Síť turistických značek je obnovována v tříletých cyklech a průběžně přizpůsobována novým poměrům v terénu – změně vlastníka pozemku, vyhlášení rezervace, vykácení lesa apod. Často jen turisticky značené cesty umožňují průchod zvláště chráněným územím, jakými jsou národní parky nebo národní přírodní rezervace. Obnovu i změny ve značení mohou provádět pouze kvalifikovaní značkaři – členové KČT – vybavení služebním průkazem, odznakem Turista – značkař a cestovním příkazem. Do značení se zapojují i členové horské služby, kteří mají předepsanou kvalifikaci. Značkaři KČT se kromě vlastní značkářské činnosti podílejí na tvorbě turistických map a průvodců. Právní ochranu značených tras představuje státní norma ČSN 01 8025 vydaná v roce 1988. Jednotné zásady dané touto normou nepřipouštějí jiné postupy. Napodobování značení KČT a zneužívání jinými subjekty je trestné, protože často způsobuje v terénu zmatek a nepřehlednost.Právě v komplexní propracovanosti a jednotě celého systému turistického značení spočívá jeho jedinečnost. Turistické značení v České republice je mezinárodně uznáváno a posuzováno jako nejlepší svého druhu v celosvětovém měřítku.

Značení v Beskydech zajišťují značkaři KČT Oblasti Moravskoslezské. Je třeba vyzdvihnout zvláště jedno jméno. Byl jím Otto Anders z Přerova, který se značení nezištně věnoval celý život a vychoval mnoho následovníků. Za tuto činnost obdržel Čestný odznak Vojty Náprstka.

4. Salašnictví na Morávce a v okolí

Valaši přišli do našeho kraje v 15. století se svolením těšínských knížat. Šlo o lid s přirozeným sklonem ke změně sídel a snahou získat pro chov horského dobytka, především ovcí, vhodné podmínky. Vyhovovaly jim plně volné, hospodářsky nevyužité paseky v horských lesích. V urbáři frýdeckého panství z roku 1636 je již zmínka o valše, která zpracovává „valašské huně“, tedy vlnu z ovcí. Počet valašských rodin v tomto roce je uváděn číslem 42, pásli zde už přes 4 790 kusů valašského dobytka, tedy ovcí a koz.

Frýdecké panství využilo svého práva majetníka a povolilo, aby si valašské rodiny volily ze svého středu vojvodu, který měl výkonné právo rozhodovat ve všech podstatných oblastech života na salaších.

Volný život na salaších měl pravidla, která zajišťoval na jednotlivých salaších bača. On přijímal na svou salaš do své péče příslušný počet ovcí a koz od dalších uživatelů, především usedlíků v nížinách, on se staral o spravedlivé rozdělení výnosů ze stád, zajišťoval účelné vypásání stávajících pastevních ploch a pečoval o zdraví svěřeného stáda. Jeho povinností také bylo dbát, aby vrchnost dostala „desátek“ – desátý díl z povoleného počtu pasených ovcí, dávku houní a salašnického sýra.

Stádům ovcí, beranů a koz se tehdy říkalo „horní dobytek“. K němu byl později přiváděn na salaše i stanovený počet krav a jalovic. Za povolení pastvy na salaších určovala vrchnost některým horalům povinnost domácího předení vlny, někteří horalé se věnovali vydělávání kůží, nebo zpracování vlny na sukno.

Rozšiřování horského hospodářství, často samovolné, mělo za následek úbytek lesních ploch. To neušlo pozornosti vrchnostenské správy, která začala osídlování na horách regulovat.

V roce 1780 byl vydán císařský lesní řád, jímž se nařizovala přísná ochrana lesů. Vrchnost zároveň poznala, že prospěch ze salašnictví je malý a že naopak lesy jako zdroj dříví pro rozvíjející se železářství jsou zdrojem většího příjmu. Proto od roku 1800 začalo zabírání salaší. Časem přes odpor lidu došlo ke zrušení velkých salaší. Malé salaše ještě po nějaký čas přetrvaly. Tak v roce 1913 bylo na Morávce stále 13 salaší: na Velkém Travném a na Slavíči po dvou, na Malém Travném, Na Byčinci, Okrouhlici, Polce, Babinci, Kalužném, Smrčině, Ropici (část v Řece) a v Lipovém po jednom.

Nejznámějším představitelem salašníků, hájícím proti vrchnosti jejich práva, byl Jan Koloničný. Narodil se v roce 1835 na Morávce ve Skalce čp. 219. K pasekářské chalupě zde náležely rozsáhlé salaše, které Koloniční spolu se 6 podílníky drželi „na věčné časy“, jak měli v českém jazyce stvrzeno na „skuře“ (pergamenu). Jejich život se zhoršil, když 5. července 1853 vyšel císařský patent, který upravoval práva na salaše. Započalo vyvlastňování salaší za nepatrné náhrady. Koloničný se dovolával se svými druhy práv z pergamenů a proto úřady po těchto listinách pásly. V r. 1869 již bylo hodně salaší vyvlastněno a zrušeno, ale Koloničný a jeho druzi se ubránili. Když nepomohly soudy ani žaloby, sešli se salašníci na horách k poradě a usnesli se, že je třeba zajít do Vídně k císaři na deputaci. Vyrazil Jan Koloničný a s ním jeho soused Antonín Kaňok. Zradou některého z horalů se panstvo o jejich cestě dozvědělo, nebylo však informováno přesně. Koloničný a Kaňok tak k císaři sice došli, císař jím slíbil, že věc prošetří a napraví, ale nestalo se nic. Koloničný se rozhodl k druhé cestě do Vídně, na které ho doprovázel Petr Džvončor z Lomné. Když došli do Vídně podruhé, již se k císaři nedostali. Byli ve Vídni zatčeni a pergameny jim byly odebrány. Koloničný byl po dobu 9 měsíců vězněn jako těžký zločinec s jednou nohou v okovech. Když se vrátil z vězení domů, našel salaš posázenou lesními sazenicemi a své hospodářství vyrabované. Zemřel 22. listopadu 1917. Byl pohřben na hřbitově u kostela na Pražmě, tam, kde téměř každou neděli utvrzoval své spoluobčany v důvěře v lepší příští.

Cenným dokumentem připomínajícím způsob salašnického života jsou fotografie Jana Grabowského z Komorní Lhotky. Je autorem všech snímků pořízených na horských pastvinách v okolí jeho obce, které doplňují text této tabule.

5. Pověsti a legendy z Prašivé

Hora Prašivá má svou osobitou historii, se kterou se pojí několik pověstí. K nejzajímavějším patří následující:

Jak mohutný jelen málem zahubil zámeckého pána z Frýdku

Pod vrcholem Prašivé (843 m n. m.) stojí dřevěný kostelík sv. Antonína Paduánského. K založení kostela se vztahuje velmi zajímavá pověst.

Majitel frýdeckého panství Jiří hrabě z Oppersdorfu byl se svým doprovodem na lovu jelenů. V loveckém zápalu se vydal po stopě postřeleného jelena a ocitl se sám na vrcholu Prašivé. Byl pěšky a opřen o mohutný strom se postavil proti raněnému jelenovi, vystřelil po něm, ale jelen se stejně na hraběte rozběhl a naštěstí jej pouze uvěznil mezi parožím. Náraz byl tak silný, že se paroží zarazilo do kmene stromu a ani jeden z nich se nemohl osvobodit. Až později někdo z doprovodu zaslechl volání uvězněného hraběte a přišel mu na pomoc. Jiří z Oppersdorfu byl znám jako zbožný člověk a nechal na panství založit nebo opravit několik kostelů. Svoje vysvobození považoval za zázrak, a proto zde nechal postavit kostelík zasvěcený Ignáci z Loyoly.

O Prašivé a děvčatech na vdávání

Krásný oltářní obraz se sv. Antonínem původně zdobil kostel sv. Jiří v Dobré. Podle pověsti dívka, která 13. června, v den svátku sv. Antonína, dojde ke kostelu pěšky a bosá z Dobré, Dobratic nebo z Vyšních Lhot, pomodlí se před tímto milostivým obrazem, příštího roku se provdá.

Podle jiné verze této pověsti se provdá dívka, která po antonínské pouti sjede z Prašivé z kopce dolů, a to po holém pozadí. Některé svobodné a vdavek chtivé dívky prý musely sjet i vícekrát za sebou. Jedna, která už měla hodně na čase, sjížděla dokonce sedmkrát. Když spolu s kamarádkou srdnatě sjela po holé zadnici až do Dobratic, velmi se radovala, že se konečně vdá: „Víš, Manka, ten můj musí mít všech pět P pohromadě.“ Zlí jazykové k tomu dodali, že se jí to splnilo do puntíku – navíc jí už neutekl, jako předchozí galáni, protože na jednu nohu kulhal – měl ji o dost kratší.

O prašivských pokladech

Okopalíkův synek zpod Prašivky byl mladík urostlý, ale do roboty se mu valně nechtělo. Tatulek a mamulka se smutně dívali a marně synka nutili do práce, mladý ale vždy utekl na Prašivou. Jednou došel až k uhnitému stromu a tu před ním stanul, jakoby vyrostl ze země, trpaslík s halouzkou v ruce.

Trpaslík hocha pobízel na vrchol Prašivé, tam švihl proutkem a otevřela se před nimi cesta do hlubokého podzemí. Ve skalní sluji ukazoval na hromady zlata a stříbra. Jenom ho varoval, že až hrábne do hromady, může jen do jedné, a vrátí se domů, nikdy už nepomyslí na Prašivou a zapomene i na rodný domov. Tu hoch odmítl vyměnit vše mu blízké za pomíjivé bohatství. Vše se s ním zatočilo a už sestupoval z hory dolů. Tam mu na palouku trpaslík nabízel krásného koně, ale hoch opět nechtěl zaprodat rodnou hroudu. Trpaslík ho pochválil a naporučil, aby si nabral domů plno koňských koblížků. Hoch šel domů s divným nákladem. Koblížky byly stále těžší a těžší a tak co chvíli trochu usypal. Doma chtěl vysypat hnůj z pytle a užasle hleděl, jak na zem padají samé zlaťáky. To bylo radosti! Bída se hned stěhovala z Okopalíkova gruntu o numero dále.